Grafické užívateľské prostredie a prípad BSA v. Ministerstvo Kultúry ČR

Dnes ráno Súdny dvor EÚ rozhodol o historicky prvej českej autorskoprávnej prejudiciálke (a duševkárskej tiež) položenej Nejvyšším správním soudem ČR vo veci BSA v. Ministerstvo Kultúry C-393/09. Žiadaný výklad sa týka otázky, či je užívateľské prostredie (Graphic User Interface - GUI) počítačového programu formou vyjarenia počítačového programu, alebo nie. Možno sa niektorí z Vás pýtajú ako sa takáto vec mohla dostať na Nejvyšší správní soud? Takže ..

• 9. apríla 2001 požiadala Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany (ďalej len „BSA“) Ministerstvo kultury o udelenie oprávnenia na výkon kolektívnej správy majetkových autorských práv k počítačovým programom podľa § 98 autorského zákona.
• 20. júla 2001 Ministerstvo kultúry žiadosť BSA zamietlo.
• 6. augusta 2001 podala BSA rozklad voči tomuto rozhodnutiu.
• 31. októbra 2001 bol zamietnutý aj rozklad. V ten istý deň podala BSA žalobu na Vrchní soud v Praze. Vec sa následne dostala pred Nejvyšší správní soud, ktorý rozhodnutie zrušil a vrátil Ministerstvu kultúry.
• 14. apríla 2004 Ministerstvo kultúry opäť zamietlo žiadosť, potom zas zrušilo a tak dookola až..
• 27. januára 2005 Ministerstvo kultúry potom posledný krát zamietlo žiadosť.
• 6. júna 2005 zamietlo Ministerstvo kultúry aj rozklad. BSA podala žalobu na Městský soud v Praze.
• 9. januára 2008 Městský soud v Praze žalobu zamietol (celé rozhodnutie tu). BSA podalo Kasačnú sťažnosť na Nejvyšší správní soud a ten položil Súdnemu dvoru EÚ (C-393/09) tieto prejudiciálne otázky.

1. Má sa článok 1 ods. 2 smernice Rady 91/250/EHS zo 14. mája 1991 o právnej ochrane počítačových programov vykladať tak, že na účely autorskoprávnej ochrany počítačového programu ako autorského diela sa podľa uvedenej smernice "vyjadrením počítačového programu v akejkoľvek forme" rozumie tiež grafické užívateľské rozhranie počítačového programu alebo jeho časť?

2. V prípade kladnej odpovede na prvú otázku, predstavuje televízne vysielanie, ktorým sa verejnosti umožňuje zmyslové vnímanie grafického užívateľského rozhrania počítačového programu alebo jeho časti, ale bez možnosti tento program aktívne ovládať, verejný prenos autorského diela alebo jeho časti v zmysle článku 3 ods. 1 smernice Európskeho parlamentu a Rady 2001/29/ES z 22. mája 2001 o zosúladení niektorých aspektov autorských práv a s nimi súvisiacich práv v informačnej spoločnosti?

Takýto český spor si nepamätám, má to drajv, právnické výmyselníctvo (verejný prenos), prejudiciálku na Súdny dvor, zaujímavých aktérov (výborný posudok JUDr. Jiřího Čermáka) a šťastný koniec - je to jeden z tých kejsov, ktoré ja nazývam "s príbehom". O tomto spore som písal pôvodne na svojom blogu, keď bola prejudiciálka položená, a potom keď sa k nej vyjadril generálny advokát Yves Bot. Ale k meritu veci. Generálny advokát Yves Bot uviedol vo svojich návrhoch:

64. Zastávam teda názor, že pojem „vyjadrenie počítačového programu v akejkoľvek forme“ sa vzťahuje na tie formy vyjadrenia, ktoré v prípade ich využitia umožnia počítačovému program vykonávať úlohu, pre ktorú bol vytvorený.

65. Samotné grafické užívateľské rozhranie však nemôže dospieť k tomuto výsledku, keďže jeho rozmnoženie nespôsobuje rozmnoženie samotného počítačového programu. Okrem toho počítačové programy s odlišným zdrojovým a strojovým kódom môžu mať rovnaké rozhranie. Grafické užívateľské rozhranie teda nerozširuje počítačový program. Slúži iba na zabezpečenie jednoduchšieho a užívateľsky priateľskejšieho používania počítačového programu.

66. Grafické užívateľské rozhranie teda podľa môjho názoru nie je formou vyjadrenia počítačového programu v zmysle článku 1 ods. 2 smernice 91/250.

67. Pripustenie opaku by mohlo viesť k poskytnutiu ochrany počítačovému programu, a teda jeho zdrojovému kódu a strojovému kódu, iba na základe toho, že došlo k rozmnoženiu grafického užívateľského rozhrania, a to bez overenia pôvodnosti kódov, z ktorých pozostáva, čo by zjavne odporovalo článku 1 ods. 3 tejto smernice, ktorý stanovuje, že „počítačový program je chránený, ak je pôvodný v tom zmysle, že je autorovým vlastným duševným výtvorom“.

A ďalej o obecnej autorskoprávnej ochrane ..

71. Podľa judikatúry rozvinutej v rozsudku zo 16. júla 2009, Infopaq International(25), autorské právo sa vzťahuje len na predmety, ktoré sú pôvodné v tom zmysle, že sú autorovým vlastným duševným výtvorom(26).

72. Zastávam názor, že grafické užívateľské rozhranie nepochybne môže byť duševným výtvorom.

73. Vytvorenie takého rozhrania si vyžaduje značné duševné úsilie jeho autora, rovnako ako v prípade knihy alebo hudobnej partitúry. Za grafickým užívateľským rozhraním sa totiž skrýva zložitá štruktúra vytvorená programátorom(27). Programátor používa programovací jazyk, ktorý v určitej štruktúre umožní vytvoriť osobitné príkazové tlačidlo, napríklad „kopírovať-prilepiť“, alebo vykonať určitú činnosť, napríklad otvoriť priečinok dvojnásobným kliknutím alebo minimalizovať otvorené okno kliknutím na ikonu.

74. Hoci grafické užívateľské rozhranie si vyžaduje duševné úsilie, podľa článku 2 písm. a) smernice 2001/29 musí byť navyše – slovami Súdneho dvora – pôvodným predmetom v tom zmysle, že je autorovým vlastným duševným výtvorom(28).

75. Zložitosť posúdenia pôvodnosti grafického užívateľského rozhrania spočíva v tom, že väčšina prvkov, z ktorých pozostáva, majú funkčný účel, keďže slúžia na uľahčenie používania počítačového programu. Spôsob vyjadrenia týchto prvkov je teda nevyhnutne obmedzený, keďže, ako uviedla Komisia vo svojich písomných pripomienkach(29), ich vyjadrenie je dané technickou funkciou, ktorú uvedené prvky plnia. Tak je to napríklad v prípade kurzoru, ktorý sa pohybuje po obrazovke a slúži na spustenie príkazu kliknutím na príslušné príkazové tlačidlo, alebo v prípade rozbaľovacieho menu, ktoré sa objaví pri otvorení textového súboru.

76. V týchto prípadoch podľa môjho názoru kritérium pôvodnosti nie je splnené, keďže jednotlivé spôsoby realizácie danej myšlienky sú natoľko obmedzené, že myšlienka a jej vyjadrenie splývajú. Poskytnutie takejto možnosti by viedlo k priznaniu monopolu niektorým spoločnostiam na trhu počítačových programov, čo by predstavovalo značnú prekážku tvorby a inovácie na tomto trhu, ktorá by bola v rozpore s cieľom smernice 2001/29(30).

77. Preto zastávam názor, že pri individuálnom posudzovaní bude musieť vnútroštátny súd overiť, či je dané grafické užívateľské rozhranie vzhľadom na rozhodnutia jeho autora, na kombinácie, ktoré vytvára, a na jeho stvárnenie vyjadrením autorovej vlastnej duševnej tvorby, pričom z tohto posudzovania treba vylúčiť prvky, ktorých vyjadrenie je dané ich technickou funkciou.

No a dnes ráno Súdny dvor EÚ rozhodol, presne ako mu podaril generálny advokát.

1. Grafické užívateľské rozhranie nepredstavuje formu vyjadrenia počítačového programu v zmysle článku 1 ods. 2 smernice Rady 91/250 zo 14. mája 1991 o právnej ochrane počítačových programov a nemôže sa naň vzťahovať autorsko-právna ochrana k počítačovým programom podľa tejto smernice. Napriek tomu na také rozhranie sa ako na dielo môže vzťahovať autorsko-právna ochrana podľa smernice Európskeho parlamentu a Rady 2001/29/ES z 22. mája 2001 o zosúladení niektorých aspektov autorských práv a s nimi súvisiacich práv v informačnej spoločnosti, pokiaľ toto rozhranie predstavuje autorov vlastný duševný výtvor.

2. Televízne vysielanie grafického užívateľského rozhrania nepredstavuje verejný prenos autorského diela v zmysle článku 3 ods. 1 smernice 2001/29.

Z odôvodnenia Súdneho dvora vyberáme

29 Smernica 91/250 nedefinuje pojem „vyjadrenie počítačového programu v akejkoľvek forme“.

30 Za týchto podmienok treba tento pojem definovať s ohľadom na výrazy, kontext ustanovení článku 1 ods. 2 smernice 91/250, v ktorých sa nachádzajú, ako aj s ohľadom na ciele celej tejto smernice a medzinárodné právo (pozri analogicky rozsudok zo 16. júla 2009, Infopaq International, C‑5/08, Zb. s. I‑6569, bod 32).

34 Z uvedeného vyplýva, že zdrojový a strojový kód počítačového programu sú vyjadrením počítačového programu a preto si zasluhujú autorsko-právnu ochranu k počítačovým programom podľa článku 1 ods. 2 smernice 91/250.

35 Predmetom ochrany tejto smernice je počítačový program vyjadrený v akejkoľvek forme, ktorá umožňuje jeho rozmnoženie v rôznych počítačových kódoch akými sú zdrojový a strojový kód

37 Predmetom ochrany smernice 91/250 sú formy vyjadrenia počítačového programu ale aj prípravné koncepčné práce vedúce k rozmnoženiu alebo neskoršiemu vytvoreniu takého programu.

38 Ako uvádza generálny advokát v bode 61 svojich návrhov každá forma počítačového programu musí byť chránená od okamihu, keď by jej rozmnoženie spôsobilo rozmnoženie samotného počítačového programu a umožnilo by tak počítaču plniť svoju funkciu.

39 Podľa odôvodnení č. 10 a 11 smernice 91/250 rozhrania sú časti programu, ktorých účelom je také prepojenie a interakcia všetkých prvkov programu (softvéru) a technického vybavenia (hardvéru) s iným programom a technickým vybavením a s používateľmi, ktoré umožňujú plné fungovanie programu.

40 Konkrétne grafické užívateľské rozhranie je interakčným rozhraním, ktoré umožňuje komunikáciu medzi počítačovým programom a užívateľom.

41 Za týchto podmienok grafické užívateľské rozhranie nedovoľuje rozmnožovať tento počítačový program, ale predstavuje len jeho prvok, prostredníctvom ktorého užívateľ využíva funkcie uvedeného programu.

Zaujímavé v tejto súvislosti je aj to, že Súdny dvor podal dokonca aj výklad možnosti chrániť počítačový program obecne, ako autorské dielo, hoci sa ho na to Nejvyšší správní soud nepýtal (pozri body 43 až 50 rozhodnutia). Nazdávam sa, že takéto rozhodnutie je jediné rozumné a správne, inak by sme totiž spôsobili ďalšiu hypertrofiu autorskoprávnej ochrany. Ochrany už beztak nie úplne vhodnej pre počítačové programy.

PS: Krásne sviatky všetkým čitateľom DuševkoBlogu praje Huťko.

Analýza pojmu doménového jména z pohledu českého práva

Pokud jde o pojem doménového jména, v českém právním řádu nenalezneme právní předpis, který by problematiku doménových jmen blíže upravoval.[1] Autorovi jedinou známou zmínkou o doménovém jménu je ustanovení § 2  písm. f) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) ve znění pozdějších předpisů, kde je explicitně stanoveno, že za obchodní sdělení se nepovažují údaje umožňující přímý přístup k informacím o činnosti fyzické či právnické osoby nebo podniku, zejména doménové jméno nebo adresa elektronické pošty. Co to je doménové jméno se však dočíst nelze. Pro právní vymezení doménového jména je proto nutné použít stávající právní instituty známé z jiných právních předpisů. K této problematice existuje celá řada mnohdy protichůdných názorů, které budou na následujících řádcích blíže rozebrány.

Pro objekty nacházející se uvnitř počítačové sítě Internet platí, že mají virtuální povahu a doménové jméno je svou povahou právě takový virtuální, nehmotný objekt, který může být předmětem právních vztahů, o čemž svědčí například smlouvy, které doménové jméno převádějí z jednoho držitele na druhého apod. Pro bližší vymezení pojmu předmět právního vztahu je nutno v podmínkách českého práva použít základní právní předpis soukromého práva, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ), konkrétně ustanovení § 118 uvedeného zákona.

Ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Základní otázka tedy zní, do které z těchto skupin lze doménové jméno zařadit.

Začněme otázkou, jestli lze doménové jméno považovat za věc. Pokud jde o pojem věc, platný právní řád s její legislativní definicí nepočítá.[2] Právní teorie[3] i svého času platná právní úprava obsažená v zákoníku mezinárodního obchodu[4] vycházejí z koncepce věci jako hmotného předmětu nebo ovladatelné přírodní síly, která slouží potřebám lidí. Vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno o doménových jménech jako virtuálních objektů Internetu, je zřejmé, že právě uvedené definici věci neodpovídá. Virtuální objekt představovaný daty umístěnými na serveru nebo právě putujícími po síti mezi jednotlivými koncovými body nelze zjevně považovat za hmotný předmět ani za ovladatelnou přírodní sílu.

            Dalším z předmětů občanskoprávních vztahů jsou práva, pokud to jejich povaha připouští. Subjektivní právo je definováno jako právní možnost subjektu chovat se určitým způsobem.[5] Subjektivní práva lze rozlišit na absolutní a relativní. Mezi absolutní práva v našem právním řádu patří právo vlastnické a jiná věcná práva, práva k nehmotným statkům, všeobecná osobnostní práva a právo na nabytí zděděného majetku. Jde o výčet, který může být rozšířen pouze zákonem. Základním věcným právem je právo vlastnické, které je v literatuře definováno jako absolutní právo spočívající v nezávislé moci vlastníka ovládat hmotnou věc. Dle výkladu mohou být předmětem vlastnického práva pouze věci hmotné.[6] K jiným než hmotným věcem mohou existovat práva podobná právu vlastnickému. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že doménové jméno nemůže být předmětem vlastnického práva, protože není věcí v právním smyslu. Proto v praxi používané pojmy jako „vlastník doménového jména“ nejsou založeny na platném právním řádu a nelze se v souvislosti s nimi domáhat procesní ochrany prostředky sloužícími k ochraně práv vlastnických. V současné době k doménovým jménům neexistuje žádné absolutní právo, byť vzhledem k nehmotné povaze doménových jmen mají nejblíže k tomu být předmětem ochrany práv k nehmotným statkům (k tomu viz dále). K tomu je možné dodat také úvahu, že jakmile bylo jednou doménové jméno registrováno, práva k registrovanému doménovému jménu působí de facto erga omnes, neboť registrace zakládá výlučné užívání doménového jména nezávisle na ostatních subjektech. Osoba mající oprávnění k doménovému jménu má právo jej užívat, dle svého uvážení s ním nakládat, tj. především převést na jinou osobu, dokonce i zřídit zástavní právo apod. Tato práva jsou blízká vymezení práv vlastnických, a proto se někteří autoři přiklání k názoru, aby se v souvislosti s právy k doménovým jménům hovořilo o tzv. quasi vlastnickém právu.[7]

V odborných diskusích, zejména na Internetových fórech, bývá doménové jméno někdy vnímáno jako právo relativní.[8] Na rozdíl od práv absolutních, které působí vůči všem (erga omnes), práva relativní působí pouze vůči konkrétně určené osobě (inter partes). Z tohoto pohledu by právo k doménovému jménu bylo vnímáno jako soukromoprávní dvoustranný závazkový vztah vznikající na základě smlouvy mezi držitelem doménového jména a správcem domény (resp. pověřeným registrátorem). Relativní povaha takového vztahu předpokládá, že oprávnění jedné strany odpovídá korespondující povinnosti strany druhé. Autor této práce se neztotožňuje s právě uvedeným postojem a je toho názoru, že doménové jméno je předmětem relativního práva nikoliv relativní právo samotné (viz dále k povaze doménového jména jako nechráněného nehmotného statku).

            Do třetice jsou mezi předměty občanskoprávních vztahů řazeny jiné majetkové hodnoty. Majetkové hodnoty jsou takové hodnoty, které jsou ocenitelné penězi. Mezi takové jiné majetkové hodnoty lze řadit například ochranné známky, obchodní firmu, know-how, apod., a to bez ohledu na to, jestli k danému předmětu existuje absolutní právo či nikoliv. Doménová jména jsou právě do kategorie jiných majetkových hodnot nejčastěji zařazována.[9] Také autor této práce se přiklání k názoru brát doménové jméno jako jinou majetkovou hodnotu ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ a to konkrétně jako nechráněný nehmotný statek. K tomu je však potřeba uvést argumentaci a vypořádat se s některými námitkami proti této koncepci.

Jako nehmotné statky lze obecně definovat takové statky, které mohou být předmětem společenských vztahů a to bez ohledu na své vyjádření v hmotné podobě.[10] Mezi ně řadíme především ochranné známky, vynálezy, patenty, autorská díla, obchodní firmy atd. Definičním znakem těchto práv je tzv. potenciální ubiquita, tj. schopnost být kdykoliv a na jakémkoliv místě současně i následně vnímán a užíván neomezeným počtem subjektů bez újmy na jeho podstatě či funkci. Pohledy na to zda jsou či nejsou, doménová jména nehmotnými statky se v české literatuře liší. Některé prameny uvádějí, že o nehmotný statek nemůže jít a své stanovisko odůvodňují absencí uvedené potenciální ubiquity.[11] Z povahy doménového jména jako virtuálního objektu Internetu, jehož užití je podmíněno přístupem k Internetu a zadáním do adresového řádku prohlížeče (např. Explorer, Mozilla Firefox) však vyplývá možnost jeho užít neomezeným počtem subjektů připojených k síti. Ovlivnit obsah toho, co se objeví po zadání doménového jména v prohlížeči, má samozřejmě pouze jeho držitel, to však nemá vliv na jeho dostupnost, resp. vnímání a užívání jinými subjekty.

Názor, že se nejedná o nehmotný statek, bývá někdy opírán také o vymezení předmětů práv duševního vlastnictví tak, jak ji definuje mezinárodní organizace duševního vlastnictví World Intellectual Property Organization (WIPO), která ve svých dokumentech doménová jména mezi předměty duševního vlastnictví nezahrnuje.[12]

Na rozdíl od toho jiné prameny v souvislosti s doménovými jmény hovoří dokonce o novém druhu duševního vlastnictví.[13] Dle jiných je podobně doménové jméno řazeno mezi tzv. nechráněné nehmotné statky.[14] Nehmotné statky nechráněné jsou takové, které nemají zvláštní právní ochranu, která by k nim stanovila absolutní výlučná práva. Mezi takové řadíme např. know-how, zlepšovací návrh, logo a jiná označení.

Autor této práce tedy zastává názor, že z hlediska hledání právní povahy doménových jmen jsou jim svým charakterem nejbližší právě nechráněné nehmotné statky, a jako takové jsou předmětem soukromoprávních vztahů jako jiná majetková hodnota. Z uvedeného však nelze za stávající stavu vyvozovat závěr, že získáním doménové jména (tj. jeho registrací v registru CZ.NIC) vzniká právo srovnatelné s právy k ochranným známkám nebo obchodním firmám. Tuto skutečnost potvrzují také soudní rozhodnutí vydané v České republice.[15] Doménová jména plní rovněž funkci identifikační, lze je proto zařadit mezi nezapsaná označení, [16] ke kterým ovšem nevzniká absolutní právo. Osoba, která má relativní právo k doménovému jménu vzniklému registrací u příslušného rejstříku, bude dále v této práci označována jako držitel doménového jména.[17]

---

[1] Na rozdíl od toho v USA byl přijat Anti-cybersquatting Consumer Protection Act, který oblast doménových jmen upravuje v rámci zákona o ochranných známkách. Takový zákon je však v mezinárodním měřítku spíše výjimkou. V Evropě upravuje zvláštním zákonem svou národní doménu Finsko.

[2] Na rozdíl od toho, koncepce návrhu nového občanského zákoníku, definuje pojmy věc, věc hmotná, věc nehmotná v ustanoveních § 449 a následující. Dostupné na www: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html (citováno dne 24.3.2009)..

[3] Např. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., a kol.: Občanské právo hmotné, svazek I., ASPI 2002 s. 225.

[4] Zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu.

[5] K tomu blíže viz např. BOGUSZAK J., ČAPEK J., VEVERKA V.: Základy teorie práva, CODEX 1994,s. 79.

[6] KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., a kol.: Občanské právo hmotné, svazek I., ASPI 2002 s. 263.

[7] PELIKÁNOVÁ, R., ČERMÁK, K., Jr. Právní aspekty doménových jmen. Praha: Linde 2000, s. 49.

[8] Tento názor zaujímá např. SEHNÁLEK, D. Právní povaha doménového jména, 2003, dostupný z www: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=132115 (citováno dne 15.10.2008).

[9] Viz např. SMEJKAL, V., a kol.: Právo informačních technologií, C.H.Beck, 2004, s. 591; MATEJKA,J.: Foneticky zaměnitelné domény a související otázky - aktuální vývoj a stav v právu ČR,.dostupný z www: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=98892 (citováno dne 15.10.2008); EMR, D.,KROFT M.,: Přejete si zastavit doménové jméno?, dostupné na www: http://www.epravo.cz/top/clanky/prejete-si-zastavit-domenove-jmeno-15260.html?mail (citováno dne 15.10.2008).

[10] KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., a kol.: Občanské právo hmotné, svazek III., ASPI 2002 s. 182.

[11] PELIKÁNOVÁ, R., ČERMÁK, K., Jr. Právní aspekty doménových jmen. Praha: Linde 2000, s.47.

[12] WIPO Intellectual Property Handbook: Policy, Law and Use, 2004, dostupné z http://www.wipo.int/export/sites/www/about-ip/en/iprm/pdf/annex.pdf  (citováno dne 20.10.2008)

[13] SMEJKAL, V., a kol.: Právo informačních technologií, 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 605.

[14] BOHÁČEK, M., JAKL, L.: Právo duševního vlastnictví, Praha: Oeconomica 2002, s. 149; TELEC, I. Cybersquatting formou neoprávněného útoku na název obce prostřednictvím doménového označení. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2000, vol. Roč. 8, no.  3, s. 320.; BETTINGER, T.: Domain Name Law and Practise, Oxford University Press 2005, s. 226.

[15] Např. rozhodnutí krajské soudu v Plzni o předběžném opatření ve věci doménového jména www.quilt.cz. Soud v tomto rozhodnutí došel k názoru, že registrace doménového jména nemá žádný statut jako ochranná známka či obchodní jméno a je tak pouze na žadateli o zápis příslušné domény, aby se vyvaroval porušování něčí ochranné známky či obchodního jména. K tomuto rozhodnutí viz dále.

[16] To znamená nepodléhající zápisu u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky nebo jiného správního úřadu.

[17] Tento pojem odpovídá terminologii nařízení Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004, kterým se stanoví obecná pravidla pro zavádění a funkce domény nejvyšší úrovně .eu a zásady, jimiž se řídí registrace.

Doménová jména a ochranné známky

Doménová jména a ochranné známky

Zvláštní význam pro doménová jména a možné kolize s existujícími právy na označení mají ochranné známky. Doménové jméno často slouží, stejně jako ochranná známka, k rozlišení výrobků a služeb, které jsou nabízeny v prostoru Internetu. Jak již bylo výše řečeno, v podstatném se doménové jméno a ochranná známka liší, totiž účinky registrace obou zmíněných institutů.

Ve vztahu ke spotřebiteli je ochranná známka ukazatelem směrem k zavedené kvalitě, vlastnostem, chuti apod. a tudíž ovlivňuje jeho volbu při nákupu. Nakupované zboží označené pro spotřebitele jemu známou ochrannou známkou bude častěji preferováno před zbožím, které takové označení postrádá. Pro vlastníka ochranné známky to znamená větší poptávku po jeho produktech a tedy větší hospodářský prospěch. Ochranné známky mají proto v obchodním styku vysokou hodnotu a není divu, že se jejich vlastníci snaží zabránit užívání jejich ochranné známky jiným subjektem.

Proto, aby ochranné známky plnily svůj účel, jsou pro jejich tvorbu stanovena určitá kritéria. Jde především o jejich originalitu a nevšednost, dobrou rozlišovací schopnost od již zapsaných známek, zavedených a používaných, neměnnost jejich vzhledu, časovou stálost, všestrannou použitelnost na různém materiálu apod.^[1]

Ochranné známky mohou mít podobu slovního označení (slova, jména, číslice), slovního označení v grafické podobě, obrazového označení (kresby), prostorového označení (tvary výrobků, jejich obalů apod.), případně kombinovaného označení. Neoprávněné zásahy do práv k ochranným známkám budou ze stran držitelů doménových jmen hrozit především v případech slovních označení, případně slovních označení v grafické podobě. Doménové jméno je totiž posloupností znaků a číslic.

Slovo tvořící ochrannou známku musí mít především rozlišovací schopnost, tj. musí vykazovat prvky originality schopné odlišit toto slovo od jiných. Tyto předpoklady splňují především slova fantazijního původu vytvořená výrobcem určitého zboží nebo poskytovatelem konkrétní služby.

Ochranné známky jsou v českém právním řádu upraveny zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOZ). Ochrannou známkou může být dle ustanovení §1 ZOZ za podmínek stanovených  tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal,  pokud  je  toto  označení  způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.

Podmínkou, aby se takové označení požívalo ochrany ochranné známky, je registrace u příslušného orgánu. Na území České republiky jde především o ochranné známky zapsané v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, takové jsou označovány jako národní ochranné známky. Stejné účinky jako národní ochranné známky mají také mezinárodní ochranné známky^[2] a ochranné známky Společenství.^[3] V prvním případě jde o ochranné známky zapsané v rejstříku vedeném Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví (dále jen WIPO) na základě mezinárodní přihlášky, v tomto případě hovoříme o mezinárodní ochranné známce. Ve druhém případě jde o ochranné známky zapsané v rejstříku vedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (dále jen OHIM), tzv. ochranné známky Společenství. Z principu podmínky registrace označení u příslušného orgánu tvoří výjimku tzv. všeobecně známé známky ve smyslu Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví^[4] a Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví.^[5] V tomto posledním případě se jedná o takové ochranné známky, které nejsou na našem území registrovány nebo přihlášeny, přesto je jim poskytována ochrana, jako kdyby byly.

Označení, které nemá rozlišovací schopnost, tj. takové označení, které není natolik originální, aby odlišovalo zboží nebo služby, nemůže být předmětem zapsáno jako ochranná známka a není tudíž předmětem ochrany v uvedeném smyslu. Ve vztahu k doménovým jménům jsou problematická především popisná označení a druhová označení.

Popisná označení definují vlastnosti výrobku v nejširším smyslu, proto mohou být použita na výrobky či služby pocházející od různých podnikatelů a nemohou být blokována pouze pro jednoho. Podobně druhové označení, které definuje určitý druh zboží nebo služeb (např. minerálka, holičství apod.). Užívání tohoto označení nemůže být privilegováno pouze jedinému subjektu, protože jeho označení je součástí běžné mluvy bez spojení s konkrétním podnikatelem, zbožím či službami. Opět ve vztahu k doménovým jménům lze jako problematické zmínit např. advokati.cz. Advokát je druhové označení profesního stavu, proto nemůže být chráněno ochrannou známkou. Přesto blokace tohoto pojmu ve prospěch jediného subjektu znamená jeho neoprávněné zvýhodnění vůči ostatním.^[6] Užívání takové domény je způsobilé k zachycení všech potenciálních klientů žalované advokátní kanceláře, kteří vyhledávají advokáty pomocí výše uvedeného přímého způsobu zadání označení advokátní profese. Tím je znemožněno konkurujícím advokátům nabídnout příslušnému okruhu klientů své služby a je zmařena možnost věcného srovnání těchto služeb.^[7] Na tento případ lze aplikovat právo ochrany proti nekalé soutěži. Z hlediska právní úpravy ochranných známek vyplývají ve vztahu k doménovým jménům dvě základní zásady známkoprávní ochrany mající pro tuto oblast zásadní význam, totiž zásada speciality a zásada teritoriality.^[8]

Zásada speciality ochranných známek se projevuje především v tom, že vlastník ochranné známky má dle ustanovení § 8 odst. 1 ZOZ  výlučné právo ochrannou známku užívat a to ve spojení s konkrétními výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Do pojmu „užívat“ lze zahrnout rovněž právo zřídit si doménové jméno odpovídající slovnímu znění ochranné známky.

Právo vlastníka užívat ochrannou známku je označeno zákonem jako „výlučné“, tj. nikdo jiný nesmí v obchodním styku, bez souhlasu vlastníka ochranné známky, užívat označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána. V ustanovení § 8 odst. 2 ZOZ jsou rozvedeny také další případy zákazu užívání, tak např. nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení, u něhož může vzniknout pravděpodobnost záměny s ochrannou známkou na straně veřejnosti. To stejné platí i v případě pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou a v dalších případech.

Za užívání v obchodním styku se v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 ZOZ považuje zejména umísťování označení na výrobky nebo jejich obaly, nabídka výrobků pod tímto označením, jejich uvádění na trh nebo skladování za tímto účelem anebo nabídka či poskytování služeb pod tímto označením, dovoz nebo vývoz výrobků pod tímto označením, užívání označení v obchodních listinách a v reklamě.

 Zásada speciality, tedy vázanost ochrany pouze na určité výrobky a služby, se může vůči doménovým jménům negativně projevit v tom směru, že pokud by pod doménovým jménem byly nabízeny produkty jiné nebo by šlo o pouhou spekulativní registraci doménového jména, vlastník ochranné známky shodné s tímto jménem by se úspěšně ochrany nemohl dovolat. ZOZ umožňuje ochranu pouze vůči některým typům spekulativního jednání prostřednictvím uvedených ustanovení § 8 odst. 1. V ostatních případech bude nutno použít ochrany práva proti nekalé soutěži.

Druhá zásada, zásada teritoriality, je spojena s místní působností registrace ochranné známky. Ochranné známky se registrují pro území určitého státu, případně více států. Jejich právní ochrana je pak omezena pouze pro ty státy, kde byla registrována. Z toho vyplývá, že např. jedna ochranná známka může být ve dvou různých státech registrována dvěma různými subjekty. Jak bylo výše uvedeno, doménové jméno je na rozdíl od toho ve světě jedinečné. Nelze tedy pro oba vlastníky totožné ochranné známky registrovat totožná doménová jména. V případě registrace domény na úrovni gTLD (např. .com) bude oprávněn k registraci pouze jeden z nich a to na základě principu first come first serve. Do jisté míry věc zjednodušují mezinárodní ochranné známky a ochranné známky Společenství, které rozšiřují teritoriální působnost známkoprávní ochrany (vždy v souladu s národním právem určité země, případně právem komunitárním).

Pro držitele doménového jména, které bylo registrováno dříve než ochranná známka jiné osoby, je důležité ustanovení § 10 odst. 2 ZOZ, podle kterého je vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky. V případě konfliktu mezi doménovým jménem a ochrannou známkou bude zjišťováno, čí právo je k užívání doménového jména silnější, případně které právo bylo registrováno dříve. Pokud byla dříve registrována ochranná známka, její vlastník vyjde z případného sporu jako vítěz s právem doménové jméno užívat. Je proto dobré, aby ten, kdo si chce zaregistrovat doménové jméno, nejprve zjistil, jestli zvolené označení nebude zasahovat do již existujícího práva k ochranným známkám (případně jiným právům). Pokud taková ochranná známka již existuje, je dále potřeba zjistit, pro jaké výrobky či služby byla zapsána. Zajímavé v tomto směru je rozhodnutí ve věci doménového jména ceskapojistovna.cz[9], kde soud konstatoval, že oproti právu žalobce nerušeně užívat předmětné označení (ochrannou známku) Česká pojišťovna i v internetové síti jako doménové jméno, nestojí relevantní rovnocenné (event. ještě silnější) právo prvního žalovaného, časová priorita v přihlášení u registrátora k uznání práva prvního žalovaného nepostačuje.

Vlastník ochranné známky se může svých práv domáhat u soudu. Oblast vymáhání práv z průmyslového vlastnictví upravuje zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví).^[10] Vymáhat práva podle tohoto zákona je oprávněn vlastník ochranné známky, případně nabyvatel licence. Nabyvatel licence může vymáhat práva jen se souhlasem vlastníka. Souhlas se nevyžaduje, jestliže ve lhůtě 1 měsíce od doručení oznámení nabyvatele o porušení či ohrožení práva nezahájil vlastník ochranné známky řízení ve věci porušení či ohrožení práva sám.

Došlo-li k neoprávněnému zásahu do práv, může se oprávněná osoba domáhat u soudu toho, aby se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva (nárok zdržovací), a následky ohrožení nebo porušení byly odstraněny (nárok odstraňovací). Příkladem uplatnění obou nároků ve sporech o doménová jména je spor o doménové jméno ostrava.cz.^[11] V uvedeném rozhodnutí byl prvním žalovaným držitel doménového jména a byla mu uložena povinnost zdržet se jakékoliv dispozice s doménovým jménem ostrava.cz (tj. uplatnění nároku zdržovacího). Druhým žalovaným byl CZ.NIC, z.s.p.o, kterému byla uložena povinnost provést změnu registrace subjektu držitele domény ostrava.cz tak, aby jako držitel této domény byl zapsán namísto prvního žalovaného žalobce.

Oprávněná osoba má také právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Přiměřené zadostiučinění může spočívat i v peněžitém plnění. Soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění paušální částkou, nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj. Jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani nemohl vědět, že svým jednáním porušuje práva, paušální částka je stanovena nejméně ve výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj. Při rozhodování soud přihlédne ke všem odpovídajícím okolnostem, jako jsou například nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, které oprávněná osoba utrpěla, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je například morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem.

Závěr

Důvodem existujících konfliktů mezi registrovaným doménovým jménem a ochrannou známkou je mimo jiné také možnost registrace doménového jména bez předchozího autoritativního přezkumu, zdali stejné označení není používáno již jiným podnikatelem, jako ochranná známka. Lze se zamyslet nad otázkou, proč takové předcházející zjištění není zahrnuto do podmínek registrace doménového jména. Kořeny tohoto principu je možno zřejmě nalézt v povaze zrodu a tvorby Internetu, jako svobodného prostoru bez všem nadřazené moci, prostoru, který si vytvářejí sami uživatelé Internetu. Otázkou ovšem je, zdali s postupující „komercializací“ Internetu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje stále více a více obchodů nemalého objemu, si tato situace nevyžaduje změnu. Podmínky registrace jednotlivých TLD si stanovují správci příslušných domén, tedy v případě České republiky CZ.NIC, z.s.p.o. Je na něm, zdali takové pravidlo do svých registračních podmínek zakomponuje či nikoliv. Praktická proveditelnost takového kroku by jistě narážela na nemalé problémy technického charakteru, ale jistě by přinesla užitek.

---

[1] Blíže viz např. HORÁČEK, R. ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání, Praha: C.H.Beck 2005, s. 295.

[2] Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Nice dne 15. června 1957 a ve Stockholmu dne 14. července 1967, uveřejněná pod č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb., a Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek sjednaný v Madridu dne 27. června 1989, uveřejněný pod č. 248/1996 Sb.

[3]  Nařízení Rady Evropských společenství č. 40/94 z 20. prosince 1993 o ochranné  známce Společenství, Nařízení Rady Evropských společenství č.  3288/1994 z 22. prosince 1994, kterým se mění nařízení č. 40/94.

[4] Pařížská  úmluva  na  ochranu  průmyslového  vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu   dne  2.  června  1911,  v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června  1934,  v  Lisabonu  dne  31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července  1967,  uveřejněná  pod  č.  64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č.  81/1985 Sb.

[5] Příloha  1C  Dohody  o  zřízení  Světové obchodní organizace (WTO), uveřejněné pod č. 191/1995 Sb.

[6] Známým v této věci se stalo rozhodnutí německého soudu ve věci Rechtsanwaelte.de (advokáti).

[7] Blíže viz  KUPKA P. Doménová jména a poskytování právních služeb na Internetu, BA 2004/3, str. 21.

[8] Blíže viz PELIKÁNOVÁ, R., ČERMÁK, K., Jr. Právní aspekty doménových jmen. Praha: Linde 2000, s.143.

[9] Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání ve věci doménového jména „ceskapojistovna.cz“, sp.zn. 2 Cm 290/2001-39.

[10] Jde o zákon, který zapracovává směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o vymáhání práv duševního vlastnictví.

[11] Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o ochraně proti neoprávněnému použití názvu právnické osoby,  sp.zn. 5 Cm 85/2001-64.